Final Party VII

fotky: NANOPicturebooksa trocha NANOpropagandy 

Jo, večírek se vskutku vydařil :) Matějovo The Trust jsem s Maďarem nechtěně hloupě zaprodal za výbornou večeři v Budvarce – mrzí mě to. Dohrávali právě ve chvíli, kdy jsme se uráčili dorazit zpět do Martysu, a tak fotky nemají žádné.
Lucky Losers měli tu smůlu, že přesně v době, kdy spustili, jsem došel poznání, co jsem za hovado. Je to moc fajn mít sebou fotobrašnu se zrcadlovkou, třemi objektivy, mnoha akupacky, a zapomenout doma kvůli Finalu čerstvě vyprázděnou paměťovou CFkartu… :o /:D
Hentaiáci hrajou určitě velice vyzrále, ale jsou trošku mimo spektrum toho, co poslouchám. Jak píše Míra, nejsem asi dostatečně šílenej.
Z mého osobního pohledu jsem Picturebooks loni zažil v trošku lepší formě – zvukově se myslím podepsal fakt, že letos hráli jen ve třech. Opět čistě osobně mi na nich letos nejvíc vadily ty jejich pitomý stojací zářivky, ve kterejch se opravdu hodně blbě fotí. Chápu, je to tradiční součást jejich image, ale jednoho to světlo prostě s náhradním malým kompaktem v ruce vážně nasere! :D Claus si jako vždy dával tu svojí kulichovo-kapucovou saunu, a já jen čekal, kdy zkolabuje, a složí se mi na pódiu rovnou k nohám – vařil jsem se tam vedle něj ve vlastní šťávě, a to jsem se oproti němu cejtil bejt v bikinách :D Pokud výše uvedené neúmyslně vyznělo jako kritika, mohu říci jen tolik, že jim to i tak šlapalo natolik dobře, že jsem se chvílemi neudržel, a řval do mikrofonu s Clausem jako žvíže – tak to to teda asi nebylo zase tak úplně špatný, což…? :D Do dosahu jejich bubeníka jsem se neodvážil, protože do toho řezal způsobem sobě vlastním jako vždycky, a jednu od něj omylem chytnout by vážně tuze bolelo.
Tak, a to nejlepší nakonec. Jméno NANO mi cinkalo v uších už od loňského jara, ale nic konkrétního se mi pod ním nevybavovalo. Ještě, když začali ladit aparaturku, jsem měl smíšené pocity. Z Markéty vyzařovalo cosi mezi nervozitou, trémou, a decentní nesmělou exhibicí. Tenhle pocit mi vydržel přesně do prvního songu. Pak už jsem byl prostě jen jejich… Ten hlas sameťák v kombinaci velice vyzrálým zvukem celý kapely alespoň mně osobně sednul jako prdel na hrnec. Navíc spoustu jejich věcí vlastně dávno znám, jen doteď vůbec netuším odkud, natož že bych dřív věděl, že je to od nich. Po (při) koncíku navíc i z Markéty nervozita vyprchala tatam, abych konečně zjistil, že se umí taky i velice spokojeně, přirozeně, a nenásilně usmívat všude kolem sebe jako Monalíza.
Takže pokud to shrnu, vyhlašuju Nano jasným vítězem letošního FinalParty, stejně, jako byli vloni jasnou jedničkou za atmosféru Pipes and Pints.

Míro, ten věčírek se ti prostě vážně vydařil. Dík

Voťas

Jedna myšlenka na “Final Party VII”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..