Autor: Vojta Kotek

VENI, VIDI,…
Přišel jsem,

viděl jsem,…

a odešel jsem naprosto uchvácenej, dojatej, a nadšenej.

 

Mrzí mě, že nás tam bylo poměrně malé procento našinců z celého vyprodaného, i po stranách schodišť židlemi přistlaného, sálu. Se stejnými dojmy by totiž asi odcházel každý z nás, kteří jsme tuto dobu společně prožívali.

Ten film je bez přehánění úplně celý o nás – od začátku, až do konce. Hlava mi to ani nebere, jak je možné, že se někomu podařilo až tak přesně pochopit, a filmově vyjádřit, naše tehdejší vidění světa, stejně jako potíže, se kterými jsme se potýkali, a celé to zazipovat do té necelé stovky minut. Když jsme si po filmu, a debatě, s ostatními našinci venku povídali, a sdělovali si dojmy, bylo fascinující, jak jsme v některých aktérech každý, bez vzájemného dohadování, viděli ty úplně stejné postavy z našich vlastních řad. Jde o naprosto strhující vyprávění o tom, jak to bylo, a je jedno, že je o východoněmecké skejtové scéně, a ne o té naší. Z té totiž ta jejich naprosto neskrývaně opravdu velice bohatě čerpala, a brala nás do jisté míry jako jediný jim volně přístupný vzor, nebo časem jako jediný pro ně dostupný prostor s o něco vyšší mírou svobody pro kontakt se západním okolím.

Pokračování textu This ain´t California (Tohle není Kalifornie)