Dnešní ½ marathon byl pro mě fantastickým zážitkem a opravdu jsem si jej užil. Sice cíl „uhájit své startovní číslo“ se o „pár míst“ nepovedl, ale časově jsem běžel zase o něco rychleji, než jsem si vytyčil, a hlavně: nepotkala mě žádná krize, kdy bych měl chuť to vzdát.
Na startu jsem byl zařazen do skupiny „J“ a za mnou už byly pouze skupiny „K“ a „L“. Dav přede mnou se zdál být nekonečný. Srdce mi bušilo vzrušením z neobvyklého zážitku, takže aniž bych udělal jediný rychlý krok, tak mé srdce bušilo 120 tepy/minutu.
Někde vpředu se ozval výstřel, to když pan prezident Václav Klaus slavnostně odstartoval závod. U nás vzadu se nic nedělo. Po 5 minutách a 44 vteřinách jsem proťal startovní čáru a mohl jsem se rozběhnout. Můj plán byl běžet s tepovou frekvencí někde kolem 155. Při tomto tepu mám vyzkoušeno, že se mi běží krásně a stačím se kochat krajinou. Díky ale působení atmosféry závodu mi tep vyskočil až k 170. Snažil jsem se tedy brzdit, abych se nenechal strhnout davem a nepřepálil začátek. Dav běžců kolem mě proudil vpřed a můj tep klesl na 165, ale dál už ne. To bylo pořád dost vysoko… Ti, co se o běh někdy zajímali, tak vědí, že při tepové frekvenci do 155 (při mém věku a váze) se spalují tuky, kdežto při vyšším tepu se začne spalovat cukr obsažený v krvi. No, a když vám cukr dojde, tak je to stejné, jako když vám dojde palivo v autě… Na tuky se dá běžet déle a dále. Takže kdo by chtěl hubnout, tak ať hlavně neběhá moc rychle :-).
I přes vysoký tep se mi běželo báječně… Na 4 kilometru mě vyhlížela manželka s Michalkou. Jelikož jsem o tom věděl, tak jsem si na to dával pozor. Snadno by se totiž mohlo stát, že by mě v tom davu běžců přehlédly. Proti počtu běžců bylo diváků v tomto místu pomálu. Chviličku jsem se pozdržel, abych se s Michalkou pozdravil, a pak jsem vyrazil dál.
Kilometry pozvolna ubíhaly a na 16 kilometru (kde se prý láme chleba) jsem uviděl, dlouhými šluky popotahujícího cigaretu, Pavla Holce. Blesklo mi hlavou, že ačkoli kolem mě nebylo příliš běžců, tak že mě nevidí. Zařval jsem tedy na něj: „Nehul Pavle a foť!!!“, a tak vznikla má jediná fotografie z ½ marathonu. Pavle, díky.
20 kilometr byl ve znamení počátku bolení nohou, ale ani jednou mě nenapadlo, že bych vzdal. Cíl se blížil, diváků bylo čím dál tím víc a můj tep opět vystoupal až k 170. To už mi ale nevadilo. Věděl jsem, že těch pár stovek metrů určitě dojdu.
V cíli mi odebrali čip, přes který mi snímali čas, dostal jsem medaili za účast, snědl jsem pár banánů, doplnil tekutiny a vyrazil domu…
Těm, kteří by si chtěli ½ marathon také vyzkoušet, říkám své rozhodné ano!!! Jděte do toho… Já jsem si svůj sen v této oblasti splnil… a teď bych rád zkusil paragliding…
Petr Janoušek
Předseda ČASS
PS: Omlouvám se za poněkud neskejtové téma.
Veliká gratulace Petře !!!! 😀
Gratuluju,pro mě jsi jarní hrdina!!
Díky… Musím se ale přiznat, že mě dnes dost bolí nohy.