Mistrovství Evropy – Gothenburg

Pátek

Nejdříve jsem si myslel, že pojedeme ve čtyřech, pak ve třech, pak ve dvou s Pavlíkem Holcem, ale když Iva Pavlíkovi řekla, že se mu jet nechce, narychlo jsem si zakoupil letenku u ČSA a vyrazil jsem sám. A nelituji.

Letecký výlet má jednu nectnost. Musí se přemýšlet, co si člověk může s sebou ještě zabalit a co už musí nechat doma. Váhové limity do letadel jsou totiž neúprosné.

Seděl jsem doma nad hromadou koleček a přemítal, jaké asi budu potřebovat. Nakonec jsem usoudil, že ty měkké, zelené Retra nechám doma… Už léta jsem na nich nejel a stejné to určitě bude i ve Švédsku.

Dle instrukcí jsem tedy zabalil patnáctikilovou tašku do zavazadlového prostoru a osmi kilový batoh jako kabinové zavazadlo a vyrazil jsem na letiště. Letadlo mělo letět v 11.30 a já se už viděl v Gothenburgu a na závodech amatérů a veteránů. Na letiště jsem dorazil dle plánu… více jak hodinu před odletem, tedy přesně dle instrukcí ČSA a zařadil jsem se do fronty Economy class. Fronta byla poněkud delší… jak by také ne. ČSA odbavovalo čtyři lety, které odlétaly krátce po sobě. První v 11.20, druhý v 11.25, třetí v 11.30 a poslední v 11.50. Otevřeny byly čtyři přepážky pro Economy class a jedna pro přednostní odbavení. Říkám si: „Určitě to musí mít nějak zmáknutný…“ a jal jsem se čekat, až na mě přijde řada. Fronta velmi pomalu postupovala a já jsem se dostal k ceduli, která hlásala: „S námi můžete letět s jedním zavazadlem o hmotnosti 23 kg zdarma!“. Zajásal jsem. Batoh s osmi kilogramy koleček jsem vysypal do velké tašky a utvořil jedno zavazadlo o potřebné hmotnosti.

Čas plynul a fronta se skoro nehýbala. Na přepážkách se zaměstnanci družně vybavovali při střídání a já začal pochybovat o tom, že to všechno můžou stihnout odbavit. Po půlhodině čekání má nervozita dostoupila vrcholu. Tašku jsem nechal ve frontě a nacpal jsem se kupředu k odbavovací přepážce…

„Promiňte, stojím támhle ve frontě a letím v 11.30. Opravdu mě stíháte odbavit?“, položil jsem záludnou otázku… „No to asi ne…“, bezelstně odvětila slečna. „A co mám dělat?“, já na to… „Jděte k přepážce pro přednostní odbavení!“. Na nic jsem nečekal a i s taškou jsem se přesunul k určené přepážce… „Dobrý den. Posílá mě k vám kolegyně z economy class. V 11.30 mi letí letadlo do Gothenburgu. Stihnu ho?“. „Určitě“, na to odpověděla slečna… „Máte zavazadlo?“. „Ano“, a už jsem cpal tašku na pás… „Ale vaše zavazadlo váží 23 kg a vy můžete mít pouze 15 kg!“. „No vždyť máte támhle na ceduli napsáno „jedno zavazadlo 23 kg zdarma“!“… „No to ale platí pro jiné lety!“. Nechtěl jsem se dohadovat, jak to mám kurňa vědět, když to tam nemají napsané a začal jsem zpět přebalovat kolečka do batohu a tím odlehčovat tašku.

„No vidíte, přesně 15kg!“. Pot se ze mě řinul a já si pomyslel něco o tom, že to musí být 15 kg, když jsem to tak pečlivě doma rozvažoval… Pak slečna zvedla telefon a dlouze někam telefonoval. „My už vás ale nestihneme odbavit!“, řekla slečna, jen co položila sluchátko. „A co mám jako dělat teď?“, zeptal jsem se a jen těžko jsem skrýval své rozladění. Jděte na informace Travel  servisu, tam vám pomůžou…

Na informacích seděla lehce podmračená paní… „Dobrý den, byl jsem támhle u toho okýnka, támhle u toho okýnka a teď mě poslali k vám, že mi pomůžete. Mám letenku do Gothenburgu a nestihli mě odbavit.“… Pani začala telefonovat… „A máte zavazadlo?“. „Ano mám!“. „Tak to vás skutečně už neodbavíme. A byl jste tady včas?“. „Hodinu předem, přesně podle instrukcí…“, já na to. „Hm, tak já vám ZDARMA přebukuji letenku na 18.30…“. Byl jsem „štěstím“ bez sebe. Místo abych si užíval závody v Gothenburgu, čekalo mě sedmihodinové čekání na letišti v Praze, pak mezipřistání v Hamburku a konečně přílet na letiště do Gothenburgu. To už mi bylo jasné, že se nestihnu ubytovat do 22.30, do kdy byla otevřená recepce. Z autobusu jsem tedy musel zavolat do hotelu, aby na mě počkali a pak úprkem stíhal death line v 23.10. Za pět minut jedenáct jsem s jazykem na vestě vbíhal do hotelu. Bylo to takové malé vítězství.

Sobota

Místo konání závodů jsem našel celkem snadno. Hadestrandi stavěli zázemí a já se jal projít si trať. Cesta vedla do pěkného kopce. Asfalt nebyl nic moc, ale bylo to široké. Po dvěstě metrech jsem došel na křižovatku. To už mě dostihl Oleg Glushko. „Pojď za mnou. Já tu jel loni“ a vedl mě vlevo do odbočky. Cesta se zúžila, kvalita asfaltu zhoršila, ale svah zůstal stejný. „Tak tohle nepojedu…“, říkal jsem si pro sebe.

Z vrchu sestupoval Stas. Byl zelený a koktal něco v tom smyslu, že se přeci nezabije… To už nás doháněl Mika. „Petře, bude to super zábava! Loni jsme na tomhle místě jeli přes čtyřicet, a pak tady zatočíš, to tě trochu zpomalí, a pak to udělá whooow a máš tam pětapadesát! Paráda!“. Jeho nadšení jsem nesdílel. Myšlenky se mi honily sem a tam. Vzpomněl jsem si také na Grenobel, kde jsem poprvé jel zahraniční závod a přišel tak o závodní zahraniční panictví.

Mika mezitím postavil obří slalom. Nabízel mi, jestli to nechci postavit já, ale odmítl jsem. Tohle musel udělat člověk, který má s daným kopcem zkušenosti. Pak přišla nabídka, jestli si to nechci sjet první. Neměl jsem jasno v tom, jestli to vůbec chci jet, natož první…

Mika stoupl na rampu a vyrazil dolů. Stál jsem u křižovatky a viděl jsem v Mikovi Martina Kulhavého, jak se valí z kopce v Telecí obrovskou rychlostí a nemůže se vejít do kuželek… Na křižovatce se do toho opřel, kolečka zachrčela, Miku to poměrně dost vyneslo, ale ne tak, aby se nedostal do kuželek a zmizel za horizontem. Po Mikovi letěl z kopce Viking a Viktor. Situace byla obdobná. Neklidný skejt pod nohama, obrovská rychlost a prudká zatáčka.

Dodal jsem si odvahy a vystoupal jsem k rozjezdové rampě. Tep jsem měl 200 za minutu, adrenalin mi stříkal z uší. Lehce jsem se odpíchl… Skejt nabral rychlost… První, druhá, třetí kuželka… až to nešlo zastavit. Rychlost byla čím dál větší… Skejt se mi mele pod nohama, jako bych snad jel na ledu… Přichází křižovatka. Tak teď jako mám točit o 90° doprava? To jste se zbláznili… Pokračuji rovně do protikopce. Ještě že tu je. Obracím se a jedu zpět. Zatáčím vlevo a skejt se opět rozjíždí. Rychlost je ještě větší, než na prvním úseku, ale asfalt je lepší a cesta širší. Mám respekt, ale nevadí mi to. Projíždím cílem. Hlasitě dýchám a prsty se mi klepou vzrušením. To byla jízda!

Potřeboval jsem něco udělat se skejtem. Po startu bylo pár těsných kuželek, kde bych to potřeboval povolit… Pak to zase bylo tak rychlý, že bych potřeboval přitáhnout… A ten asfalt. Potřeboval bych změkčit, abych neklouzal jak Jarda Knettig! Jak by se mi teď hodila ta zelená Retra, která jsem nechal doma. Měl jsem batoh plný tvrdých kol a houby do toho.

Našel jsem zelené šestašedesátky, které jsem si vzal na tight slalom. Ty jsem dal dopředu… Centraxy dozadu, trochu jsem to utáhl a šel jsem na druhou tréninkovou jízdu.

Průběh byl podobný. 200 tep, rychlost, křižovatka, velký oblouk, míjím dvě kuželky, do kterých jsem se nevešel a krpál do cíle… a opět přemýšlení co s tím. Rozhodl jsem se to trochu povolit, abych se snáze vešel do odbočky na křižovatce.

Další jízda už byla závodní. S vědomím, že jsem slalom ještě ani jednou neprojel, jsem začal  opatrněji, ale rychlost byla opět ukrutná. Navíc se mi povolený skejt mlel pod nohama nejvíc ze všech absolvovaných jízd. Přišla křižovatka… Položil jsem se do toho, ale stejně mě to vyneslo. Další kuželku jsem už ale neminul a valil jsem to do cíle. Mé tělo bylo v euforii. Projel jsem! Prsty mi opět vibrovaly, tep byl těsně před infarktem, adrenalin zaplavoval celé tělo. Byl jsem šťastný, že jsem přežil!.

Jdu se podívat na svůj čas. S dvěma kuželka ztrácím na nejlepšího dvě vteřiny a jsem na desátém, předposledním místě. Stas to skutečně vzdal a nejel. Poprvé se mi stalo, že jsem byl takhle hluboko a nepřál jsem si více zrychlit. Jen jsem přemýšlel, jak ten skejt uklidnit a přitom se do slalomu vejít.

Rozhodl jsem se vyměnit šestašedesátky za BigZagy.

Stál jsem na rampě a přepadla mě touha si zazávodit. Odrazil jsem se, opřel se do skejtu. Rychlost opět velká, ale skejt klidnější. Křižovatka, já zatáčím a ono skoro nic. Byl jsem moc dlouhej. Připadám si jako řidič náklaďáku. Do kuželky se sice dostávám, ale ztráta je velká. Na posun v pořadí můžu zapomenout. Všechno jsem to nechal v té zatáčce. Přesto jsem šťastný a musím dát Mikovi zapravdu: „Byla to zábava a nikdy na to nezapomenu!“. Byl to slalom, který mě opět posunul o velký kus dál.

Na ten kopec byli puštěni jen profesionálové a já byl jediný, kdo na něm jel poprvé. Ostatní už z loňského roku věděli, co je čeká.

Doma jsem změřil trať na Google mapách. Měřila 500 metrů. Čas jsem měl 48 sekund, což odpovídá průměrné rychlosti přes 37km/hodinu. Byl to prostě mazec.

Petr Janoušek