This ain´t California (Tohle není Kalifornie)

VENI, VIDI,…
Přišel jsem,

viděl jsem,…

a odešel jsem naprosto uchvácenej, dojatej, a nadšenej.

Mrzí mě, že nás tam bylo poměrně malé procento našinců z celého vyprodaného, i po stranách schodišť židlemi přistlaného, sálu. Se stejnými dojmy by totiž asi odcházel každý z nás, kteří jsme tuto dobu společně prožívali.

Ten film je bez přehánění úplně celý o nás – od začátku, až do konce. Hlava mi to ani nebere, jak je možné, že se někomu podařilo až tak přesně pochopit, a filmově vyjádřit, naše tehdejší vidění světa, stejně jako potíže, se kterými jsme se potýkali, a celé to zazipovat do té necelé stovky minut. Když jsme si po filmu, a debatě, s ostatními našinci venku povídali, a sdělovali si dojmy, bylo fascinující, jak jsme v některých aktérech každý, bez vzájemného dohadování, viděli ty úplně stejné postavy z našich vlastních řad. Jde o naprosto strhující vyprávění o tom, jak to bylo, a je jedno, že je o východoněmecké skejtové scéně, a ne o té naší. Z té totiž ta jejich naprosto neskrývaně opravdu velice bohatě čerpala, a brala nás do jisté míry jako jediný jim volně přístupný vzor, nebo časem jako jediný pro ně dostupný prostor s o něco vyšší mírou svobody pro kontakt se západním okolím.

Ne nepodstatná část filmu je zasvěcena popisu toho, co pro ně, a jejich vnitřní cítění celého života, znamenal třeba náš Euroskate 88, který jim naplno otevřel oči, a oni jednou pro vždy pochopili, že jsou i s tím, jak se na svět dívají, normální, a naprosto nenormální je jen to, v čem doposud žijí. Jak přirozené a normální je se přátelit s lidmi z celého světa, kteří jsou úplně stejní jako my, jen se narodili na té lepší straně železné opony. Dojemně je popisována i reálná, a nám všem dobře známá, scéna, kdy se naše StB snažila na doprovodném programu v Junior hotelu v Žitné ulici oddělit západní účastníky od těch východních, aby se nenakazili hnilobou západu, kdy někteří západní účastníci vyhlásili protestní stávku, že pokud nebude umožněn normální kontakt východu se západem, odjíždí.

Dojemně úsměvným způsobem zobrazuje také maličkosti, které jsme u nás vlastně ani nezaznamenali. Jednou z těch maličkostí je třeba to, jaký vliv mělo na východoněmecké státní orgány vítězství našeho Luďka Váši na mistrovství světa v Kanadském Vancouveru. Kdyby mi to tam z plátna nepovídal pracovník východoněmecké Stassi, ani bych tomu nemohl uvěřit, že to vítězství vůbec nějak zaregistrovali. Opak je pravdou. Vítězství jedince ze spřátelené lidově-demokratické země vedlo východoněmecké státní orgány k naprostému přehodnocení postoje ke skejtu, a rozhodnutí, že i východoněmečtí soudruzi musí být stejně dobří, jako soudruzi z ČSSR. Rychlošípácké: „Co dokáže on, dokážeme také…!“ Do té doby byl v NDR skejt dle oficiálního postoje východoněmeckých soudruhů jen dalším pokusem imperialistů demoralizovat pokrokovou mládež. Po Luďkově vítězství začali ale zakládat skateboardová střediska vrcholového sportu s licencovanými „cvičiteli“. Jen jim tam ty debily nikdo nechtěl moc dělat, že…

Ten film je tak strašně silný, že je vlastně úplně jedno, jestli je zrovna o skejtu, nebo o něčem jiném. On ale je o skejtu, ale mnohem více hlavně o tom, jaký pocit vnitřní emancipace nám v tom šedivém hnusu okolo tahle naše zábava tehdy dopřávala – se vším tím okolo, co nám k ní neodmyslitelně patřilo. Jestli se ten film dostane i do normální produkce v kinech, neváhejte ani vteřinu, protože já osobně se momentu, kdy ho třeba uvidím znovu, nemohu dočkat.
V rámci Goetheho institutem pořádaného festivalu běžel film v němčině, s originálními anglickými titulky, a na přídavném poli doplněnými ještě českými. Občas jejich čtení (tolik zase němčinou nevládnu) člověka odvádělo od vlastních běžících obrázků, a podstatné je přitom oboje. Ten moment, kdy se člověk do filmu úplně ponoří, a zcela ho pohltí, přichází tak po deseti minutách – pak už vlastně neví, co dělat dřív, aby o nic nepřišel, a nic mu neuniklo. Není to žádný fádní dokument, a pár výpovědí – jsou tam city, emoce, i napětí.
Jeden z nejsilnějších momentů mě ale čekal ve chvíli, kdy film skončil, a jak už to tak na festivalech bývá, začala jakási debata s některými tvůrci, moderovaná Robertem Thielem. Byli tam dva. Už týden před filmem jsem vyslovil kacířskou tezi, že je jedním z hlavních představitelů jakýsi Dirk, a my jsme nějakého člověka s tímto křestním jménem v roce 83?84? náhodně potkali během našeho kolečkového dovádění na rollervandru ve východním Berlíně. Byl to tehdy jediný člověk, kterého jsme tam našli v ulicích na prkně. Martin Kopecký, jako tehdejší prezident naší zcela neoficiální, a naprosto ilegální, Československé skateboardové asociace, jej tehdy přímo na místě, na ulici, jmenoval prezidentem právě založené asociace NDR.  Od té doby k nám do Čech začal Dirk jezdit na závody, protože ve východním německu snad zatím ani ještě žádné nebyly. Objevil se v úplně stejné době, jako Gints Gailitis z Lotyšska. To byly naše úplně první dva kontakty se zahraničím – byť jen tím východním. Musím přiznat, že mě málem porazilo, kdy jsme po mém dotazu zjistili, že před plátnem (a předtím celou dobu i na plátně), stojí právě on. Velice dobře si ten moment, kdy se s námi všemi kdesi v ulicích Berlína potkal, pamatoval, a musel to být poměrně silný moment i pro něj, že si to někdo ještě pamatuje.
This Ain´t Califonia není nějaký slepenec z toho, co si kluci kdysi amatérsky natočili na klasický film Super8. Je to plnoformátový profesionálně produkovaný celovečerní film, který se snaží tvářit jako dokument, a jde přitom spíš o příběh položený do formátu dokumentu. Velká část scén je dotáčená v dnešní době, některé jsou krásně doanimovávané, minimálně jedna z těch hlavních třech postav filmu je jen smyšlená, a jen se v ní spojují tvůrčím způsobem příběhy několika skutečných existujících lidí. Přesto v žádném případě nejde o žádnou fikci a pohádkářství. Je to prostě neuvěřitelně silnej příběh o skutečné době, a skutečných konkrétních existujících lidech, kteří v ní žili. Minimálně třetinu muziky dodal Claus Grabke nebo Picturebooks.

Někteří ví, že léta letoucí zvažujeme natočit cosi o dávné historii skateboardingu u nás. Posbírat nejen můj, ale i ostatní dostupný materiál, vytipovat ty správné lidi, kteří by se měli na kameru vyjadřovat, a něco s tím provést. Bavíme se o formátu, o formě, o rozsahu, o těch správných koprodukujících lidech, a o souvisejících oblastech, do kterých ještě zajít,…. Od pátku se ale sám sebe ptám, co mi v „Kalifornii“ chybělo. Jaká stránka našeho tehdejšího žití. Mám blbé zprávy – nepřišel jsem totiž zatím na nic. Až z toho skoro získávám pocit, že už tím filmem bylo řečeno vše, a cokoliv dalšího bude jen jeho kopie….

Obeslal jsem skoro dva týdny předem selektivně jedenasedmdesát z nás – těch starších, které mám na FB v přátelích, ale kromě Radima, Smoldy a Bruna vlastně nezareagoval nikdo. Ozvali se opozdilci typu našeho předsedy, kteří na FB nemají čas, a na poslední chvíli jim byl sehnán flíček. Mrzí mě to, protože dnes už vím, o co se váhavci připravili…

Drazí, už podobné chyby nedělejte…

Vojťas Koťas